Horní Heřmanice

Kronika obce Horní Heřmanice

Kroniku Horních Heřmanic vedlo několik kronikářů. Byli to Josef Brokeš, Josef Jurenka, František Skalický, Oldřich Knápek a Vlasta Beranová. Zápisy v kronikách však nejsou úplné, chybějí např. zápisy z druhé světové války a rovněž nejsou zaznamenána léta 1969 až 1978.

Horní Heřmanice v prvním roce svobody 1919

Nadšení po vyhlášení samostatnosti dne 28. října 1918 bylo veliké. Vždyť vlastně po 300 letech se ujímá náš národ vlády a správy věcí svých. Oslava samostatnosti se v Horních Heřmanicích konala v kostele sv. Jiří slavnými bohoslužbami, kde za přítomnosti všech občanů promluvil o významu tohoto dne důstojný pan farář Josef Toušek. Co je to platné, když se oslav nemohlo zúčastnit na 40 občanů – vojáků, kteří padli na bojištích nebo zemřeli na zranění a nemoci z války.

Baškův dům, postaven 1759

Ani první rok po válce nebyl pro zdejší občany snadný. Nebylo dostatek potravin, látek na ošacení, obuvi ani ostatních životních potřeb. Znovu musely být vypisovány rekvizice, při nichž se bralo i to poslední, aby se nasytily děti – budoucnost národa.
Vláda nařizuje kolkování všech papírových peněz. Kolky byly lepeny v 10% hodnotě bankovek. Rakouská koruna byla přejmenována na korunu československou. Drahota neklesala, naopak počala rychle stoupat.
V tomto roce byla přestěhována pošta do podkrovní místnosti Rudolfa Filipa čp. 165. Pošta byla v obci založena v r. 1909 a byla umístěna v budově Antonína Švestky čp. 93 („u Kupců“).
15. června se ve vsi konaly první volby za dobu trvání republiky. Kandidovaly 3 strany: Strana sociálně demokratická – získala 7 mandátů, strana lidová – 5 mandátů a strana agrární – 3 mandáty. Byly to první volby, v nichž mohly volit a být voleny ženy. Starostou byl zvolen za stranu lidovou Jan Skalický, rolník z čp. 144.
4. května 1919 byla velice slavnostně za účasti školních dětí, obecního zastupitelstva a všech spolků naproti rychtě zasazena „lípa svobody“. Při stavbě silnice Horní Heřmanice – Jablonné n. Orlicí se lípa ocitla v samém příkopě a byla přesazena o kousek dál – uprostřed dnešní křižovatky. Ještě po deseti letech byl postaven kolem lípy dřevěný plot s cementovými sloupky. Avšak při asfaltování silnice Štíty – Lanškroun v roce 1952 byla i s plůtkem odstraněna. Nová lípa svobody byla zasazena až v roce 1968 k 50. výročí vyhlášení Československa a za uvolnění tvrdé politické linie vedené KSČ tzv. „Pražského jara“. Byla zasazena na malé loučce blízko školy u bývalé mlékárny a někteří občané obce byli při slavnosti odměněni.
V dalším roce 1920 byly první odvody nováčků v republice. Z 22 branců ročníku 1900 jich bylo odvedeno 20. Na podzim byla v Československu vyhlášena částečná mobilizace z důvodu, že vypovězený rakouský císař Karel I. se vrátil přes přísný zákaz do Maďarska. Naše mobilizace zapůsobila a Maďarsko excísaře vyvezlo za hranice a naši záložníci se po třech týdnech vrátili domů.
Při sčítání obyvatelstva v roce 1921 měly Horní Heřmanice 859 obyvatel. V dalším roce byla pro chudé občany, kteří nemají kde bydlet pronajata od Karla Berana čp. 51 celá jeho chalupa na dobu 10 let. Tento obecní domek byl do vlastnictví obce zakoupen v roce 1927 za 20 000 Kč.
V roce 1923 se konaly druhé volby do obecního zastupitelstva. Voleno bylo 15 zástupců. Kromě republikánské strany českého venkova (5 mandátů), živnostenské obchodní strany (2 mandáty), československé sociální demokracie (l mandát), československé strany lidové (3 mandáty) poprvé figuruje i československá komunistická strana (4 mandáty). Starostou byl zvolen za stranu republikánskou Václav Bašek – mlynář z čp. 110 a jeho náměstkem Tomáš Veigl za komunisty.
V tomto roce se stalo neštěstí na stavbě. Při bourání staré stodoly před započetím nové stavby spadl na manželku Václava Kobzy z čp. 74 Kristinu trám a na místě ji usmrtil.
V roce 1925 zakoupil od vojenské správy Josef Šítek, řezník nákladní auto značky Tatra. Byl to první automobil v obci. V dalším roce byl při zdejším poštovním úřadě zřízen telefon. Jeho první uživatelé byli Vilém Verner – cukrář, Ladislav Kuběnka z Dolních Heřmanic – řezník a Rolnická mlékárna v čp. 112.
28. října 1928 při desetiletém výročí svobody se koná v sále u Beranů oslava na počest tohoto výročí. Promluvil ředitel škol v Lanškrouně p. Jandík a místní farář Josef Toušek. K poslechu hrála hudba Františka Chládka.
V dalším roce byla zakoupena pro hasičský sbor motorová stříkačka. Byla velmi žádaná a potřebná. V té době nebyly časté požáry nic neobvyklého. V tomto roce byly dva a v roce 1930 hořelo dokonce šestkrát.
Poštovní zásilky začal vozit autobus z Jablonného n. O. Do té doby jezdili pro poštu listonoši do Šilperka s vozíkem pěšky. Hospodářská krize způsobila i v obci stoupající počet nezaměstnaných. V roce 1932 bylo u Bartošova penzionu zřízeno koupaliště. Tato vodní nádrž sloužila i pro hasiče v případě požáru. Byla přestěhována pošta od Filipů ke Kuběnkům i s telefonní ústřednou. Stala se také autonehoda, jíž padl za oběť dvanáctiletý chlapec Bergr z Rýdrovic. Ten vběhl pod auto Ladislavu Vernerovi, synu cukráře. Byl na místě mrtev.
Vydávají se poukázky pro nezaměstnané – po 10 Kč na týden pro svobodného a po 20 Kč pro ženatého.
V roce 1934 – 10. srpna proběhly v obci manévry cyklistického praporu z Olomouce proti pěšímu pluku ze Šumperka. Vojáci byli ubytováni v soukromí, ve škole a na faře. Navečer koncertovala vojenská hudba na zahradě u Bartošů. Pro občany to byl nevšední zážitek. V tomto roce byly také vysvěceny nové kostelní zvony, na jejíchž ulití byla uspořádána sbírka, která vynesla 6 991 Kč a s ostatními penězi na tento účel spravovanými činil tento obnos 17 136 Kč.
6. března 1935 v předvečer prezidentových narozenin se konala slavnost, při níž byl prezident T. G. Masaryk jmenován čestným občanem obce Horní Heřmanice.
V roce 1936 měla obec Horní Heřmanice 856 obyvatel se 172 popisnými čísly. Na místním potoce bylo zřízeno 8 vodních nádrží.
V dalším roce se zřizuje Civilní protiletecká ochrana, obec zakupuje protiplynové masky a konají se s nimi cvičení.
Umírá první československý prezident T. G. Masaryk. Na jeho pohřeb je vyslána delegace tří členů obecní rady: Václav Bašek-starosta, Josef Brokeš-člen a Josef Šula-předseda školní rady.
Byl prodán sokolský promítací přístroj pro slabé návštěvy. Zájemci navštěvují kino v Šilperku.
V roce 1938 se v obecních volbách spojila strana socialistická a komunistická a utvořily jednotnou kandidátku s názvem „Strana pracujícího lidu“ – získaly 5 mandátů.
Schylovalo se k válce s Německem, záložníci byli povoláni na vojenské cvičení. Po „uklidnění“ situace se vrátili domů.

Bývalá restaurace a penzion Bartoš

V devíti hospodářstvích vypukla slintavka a kulhavka hovězího dobytka. Tato hospodářství byla uzavřena. Byla zahájena meliorace mokrých pozemků, avšak po obsazení Němci je tato práce přerušena. Jsou prováděna branná cvičení, někteří občané jsou cvičeni i v zacházení se střelnými zbraněmi. Napětí mezi Čechy a Němci se stupňuje, koncem září je vyhlášena mobilizace, jsou povoláni všichni záložníci do 40 roků. Občané kopali zákopy a různé kryty. Mnichovskou dohodou čtyř velmocí (Francie, Anglie, Německo a Itálie) jsme se i my, ryze česká vesnice, stali součástí tzv. Sudet a byli vydáni Němcům.

Okupace – od října 1938 do května 1945

Ve dnech 9. a 10. října 1938 přijelo od Šilperka německé vojsko s děly, koňmi a auty a usídlili se v naší obci. Německý důstojník nařídil, že si občané musí opatřit prapory s hákovým křížem a německy zdravit. Obecní zastupitelé byli povoláni na prostranství před místní poštou a bylo jim oznámeno převzetí naší obce do „Německé říše“. V penzionu Bartoš byla zřízena německá četnická stanice. Odstěhovala se rodina Kuběnkova z české pošty, která se pochopitelně stala německou, dále řídící učitel Pospíšil s rodinou, zůstala rodina Bernarda Knápka, vedoucího mlékárny a jeho žena Julie, učitelka na místní škole. Po dobu války byl starostou Václav Bašek, mlynář z čp. 110. Němci byla obsazena i obec Bystřec, mezi Bystřecí a Jablonným byly hranice Sudet a ČSR. Přechod byl povolen jen na „propustky“. Tajně se k nám pašovalo zboží, nejvíce látky a obuv. Začátkem roku 1939 nám byly vyměněny peníze za říšské marky, a sice v poměru za 100 Kč 12 marek. Hodnota zboží stoupala, peníze pozbyly na ceně.

Čp. 15, TJ Sokol, postaveno v r. 1926 jako mlékárna "Svépomoc"

Bývalá družstevní mlékárna

Při sčítání lidu se všichni lidé z vesnice hlásili k národnosti české. 14. a 15. března začalo obsazování zbytku Československa a byl utvořen tzv. „Protektorát“. Spojení Čechů v Sudetech s Čechy v Protektorátu bylo velmi ztíženo. V místní obecní škole byl nejdříve správcem Ervín Domes z Lanškrouna, později Hildegarda Bienová z Rýdrovic. Vyučovalo se sice česky, ale děti se musely učit i jazyku německému. Českým učitelem v době okupace byl Čestmír Marek z Horní Čermné a Julie Knápková. Děti od roku 1943 nemohly navštěvovat ani měšťanskou školu a jiné vyšší školy, ani se učit některému řemeslu. Každého, kdo ve 14 letech vyšel z obecní školy, pracovní úřad v Lanškrouně přidělil do práce – do zemědělství, továrny, do německých rodin apod. Každý občan obdržel německou pracovní knížku a mnozí naši občané museli do práce do Německa. Tři tam zahynuli (Skalický Josef, krejčí z čp. 102, Nožka Jan, dělník z čp. 77, Josef Mach, syn z čp. 142). V roce 1939 začali Němci v polích po jižní straně vesnice vyměřovat autostrád,avšak ke stavbě nedošlo.
V září vypukla válka německo-polská, která se později rozšířila ve druhou světovou. Byly zavedeny potravinové lístky, rolníci mleli obilí za mlecí povolení. Textil a obuv byly na poukázky, během války se stejně tohoto zboží nedostávalo, rovněž tak i potravin. Německými úřady byla zavřena horní mlékárna „Svépomoc“ a z jedné místnosti zřízena provizorní věznice. V roce 1941 byla zavřena i dolní „Rolnická mlékárna“ a Němci z ní odvezli všechny stroje, jimiž byla moderně vybavena. Mléko dodávali rolníci do mlékárny ve Výprachticích. Ani po válce už nebyla mlékárna obnovena. Všechny české spolky a organizace i politické a nepolitické strany byly zrušeny a jejich majetek zabaven. Ve vesnici zůstal jen hasičský sbor. Češi do vojenské služby nebyli povoláváni, ale majitelům koní byli schopní koně odebírání i pro vojsko. Také Čeněk Beran musel odevzdat nákladní auto a ke konci války i Ladislav Skalický. Naši občané nevěřili v úspěch Německa ve válce. Poslouchali zahraniční rozhlas a tvořily se odbojové skupiny. Postrachem občanů byla tajná policie „Gestapo“, s nimi jezdil německý četník Pohl z Výprachtic. Zatýkali podezřelé a vyslýchali je na četnické stanici ve Výprachticích i v Horních Heřmanicích. Nechybělo ani trýznění bitím. Mnozí před „gestapem“ uprchli jako Josef Kubín čp. 47, Jan Vondra čp. 94, Cyril Švestka čp. 68, Mach Bohumil čp. 135, Josef Bílý čp. 167. Manželka Bílého a syn byli později Němci uvězněni. Uprchlíci se ukrývali u našich občanů a v okolí a žili v ilegalitě až do osvobození. 7. července 1944 byl u lesa Jaroslava Berana čp. 137 zastřelen partyzán Jaroslav Tůma ze Zábřehu a jeho kamarádovi, i když postřelenému, se podařilo uprchnout. Tůma byl pohřben na našem hřbitově, ale po válce byl exhumován a rakev s jeho ostatky byla převezena do rodného města Zábřehu na Moravě. Naši občané doprovázeli rakev za zvuků smuteční hudby až k lipce svobody.

Příjezd Rudé armády do Horních Heřmanic ve středu 9. května 1945

V Lanškrouně byl zajatecký tábor a odtud k nám dojížděli angličtí zajatci na práci při opravě silnice a pomáhali stavět drtič kamene v lomě „na Humperku“. Stravovali se v hostinci Františka Kubelky.
Hitlerova mládež – Hitlerjugend – se ke konci války usídlila v naší škole. Žáci se zatím vyučovali na faře a ve škole v Dolních Heřmanicích.
Němci, povětšinou od Nisy a okolí, prchali koncem války před blížící se ruskou armádou. Často přenocovali ve vesnici a občané jim museli poskytnout přístřeší. Počátkem roku 1945 museli muži z naší obce kopat zákopy vedle silnice Šilperk – Lanškroun a budovat dřevěné překážky přes silnici. Fronta se již blížila. Při ústupu Němců přecházely přes naši vesnici transporty válečných zajatců, většinou ruských. Některé zůstávaly i přes noc a zajatci byli ubytováni např. v sále u Beranů, ale i ve stodolách místních rolníků. Zajatci byli velmi zbědovaní, hladoví a špatně oblečení. Naši občané nosili těmto zajatcům jídlo, šaty i obuv. Někteří z nich Němcům uprchli a skrývali se i v naší vesnici. Začátkem května ustupovala německá vojska před ruskou armádou. Němci zaujímali ještě v naší vesnici obranná postavení, avšak když viděli, že jsou ze stran obklíčeni, prchali rychle z naší vesnice směrem na Lanškroun. Při rychlém ústupu zapalovali nákladní auta a tanky, odhazovali pušky, náboje a jiné zbraně do příkopů u silnice. Mnoho našich občanů prchalo před nimi do lesů ve strachu, že při útěku zapálí domy ve vesnici.
Ruská armáda přijela k nám 9. května 1945, Samozřejmě, že radost z konce války byla veliká. Lidé vyvěšovali ukryté české prapory. Rudá armáda přejížděla přes naši vesnici dále ku Praze, kde se dosud bojovalo. V naší republice se zdržela asi měsíc a při cestě zpět projížděla i naší vesnicí.
Hned po osvobození převzal vedení ve vesnici národní výbor. Na různých místech drželi naši občané hlídky. Němečtí vojáci rozprchlí po okolních lesích byli odzbrojováni a transportováni do zajateckých táborů. Několik jich bylo zastřeleno a byli pohřbeni na našem hřbitově.
Transporty německých uprchlíků před Rusy se vracely přes naši vesnici zpět na východ. Před odjezdem z vesnice byli všichni prohlíženi a zbraně a různé větší zásoby jim byly odebrány. Různé zbraně, náboje a miny zaházené v naší vesnici německým vojskem byly sebrány a v „Dole“ na louce Josefa Brokeše čp. 66 zneškodněny odstřelením.
V prvních volbách do národního shromáždění obdržela v naší vesnici komunistická strana 163 hlasů, lidová strana 126 hlasů, národně socialistická strana 87 hlasů a sociálně demokratická strana 30 hlasů. V tomto roce (1945) byl založen Svaz české mládeže a dále Jednotný svaz českých zemědělců. Lidé se začali shromažďovat; např. 5. července šel průvod s lampiony a hudbou do Rýdrovic, kde „Na Zárubech“ byla pálena hranice za M. J. Husa. Po žních to byla dožínková slavnost. Průvod s alegorickými vozy a ozdobenými koňmi šel od dolnoheřmanické školy na zahradu Josefa Brokeše čp. 66, kde slavnost vrcholila.
Na podzim po prázdninách byla zřízena v místnostech zdejší dvoutřídní školy, škola mateřská pro děti od tří do šesti let. Učitelkou byla ustanovena p. Zdenka Kubelková – Filipová. Na obecné škole byl zatímním správcem Čestmír Marek, který u nás učil i za okupace.
l. října 1945 proběhla výměna peněz. Na osobu bylo vyměněno 500 Kč a ostatní peníze byly uloženy na „vázaný vklad“. To vše proběhlo u místní kampeličky. Podle dekretu prezidenta republiky byl německý majetek konfiskován a přidělen buď státu, obcím nebo jednotlivcům. Naše obec získala asi 46 ha pozemků v podobě polí a lesů na Lánech ze sousední obce Valteřice a pozemky a les od Valenty ze Šilperka, které dříve patřily hornoheřmanské rychtě.
Již koncem roku 1945 a v roce 1946 se mnoho rodin z obce vystěhovalo do bývalých německých obcí a osídlily zemědělské a jiné usedlosti a domy po Němcích, kteří byli vystěhováni do Německa. Bylo to většinou kolem Lanškrouna. Obec měla potom úbytek občanů. Z počtu 856 v roce 1938 měla po stěhování jen 560 obyvatel. V roce 1946 a během roku 1947 byla v obci prováděna elektrifikace firmou Ing. Petra z Velkých Opatovic. Zařízení uvnitř domů prováděla většinou také jmenovaná firma. Podél silnice se vybudovalo veřejné osvětlení.
V roce 1946 převzal správu školy p. Jiří Mareš z Čermné za Čestmíra Marka. V roce 1947 byla opravena škola z venku i uvnitř a správu školy převzala Jaroslava Perglová.
Rok 1948 byl rokem změn, kdy vládu na dlouhá léta převzala Komunistická strana československá. Klement Gottwald se stal předsedou vlády a později prezidentem. 30. května se konaly volby. Občané obdrželi kandidátní listinu sjednocené národní fronty a prázdný lístek. Volby se konaly v budově školy. Bylo odevzdáno 269 kandidátek Národní fronty, 102 lístků bílých a l3 lístků neplatných.
Ve žních v tomto roce poprvé pracoval na polích některých zemědělců traktor se samovazačem ze státní strojní stanice z Albrechtic.
8. září se konal smuteční průvod z Dolních Heřmanic do sálu u Beranů, kde se konala tryzna za zemřelého prezidenta Dr. Edvarda Beneše. Nedlouho po zvolení Klementa Gottwalda prezidentem byl i on jmenován čestným občanem obce Horní Heřmanice.
Snad poprvé se konalo povinné očkování proti tuberkulóze od 1 do 20 roků věku. O vánocích u lipky svobody byl upevněn vánoční strom republiky, byl osvětlen barevnými žárovkami a byla pod ním umístěna pokladnička na sbírku.
V roce 1949 byla dokončena stavba místního rozhlasu. Do té doby byly místním občanům sdělovány zprávy bubnováním a místním poslem.
V roce 1950 byla dána do provozu upravená místnost v penzionu Bartoš pro uzavírání občanských sňatků. Matriční úřad byl zrušen v roce 1958 a přemístěn i s oddací síní do Výprachtic.
Vlivem socializace byly zrušeny obchody v soukromém vlastnictví a zůstal obchod jeden – družstevní prodejna Jednota v čp. 170 s vedoucí Jaroslavou Skalickou. Dále byly zrušeny hostince, zůstaly dva: pod Jednotou s vedoucím Ladislavem Vernerem čp. 7 a hostinec Josefa Berana čp. 36. Mlýn Václava Baška čp. 110 nebyl zapojen do socialistického sektoru. Byl schválen přípravný výbor JZD. V době žní se konají protipožární hlídky – hasiči ve dne, ostatní občané v noci.
Každý rok se konají různé oslavy k českým i sovětským výročím. Zájem o ně a o veřejné schůze MNV stále klesá. Jinak je to u divadelních představení, akademií a estrád. Jsou bohatě navštěvovány, je to vlastně jediná zábava, která v té době na vesnici byla.
V roce 1950 a v dalším roce byly vysázeny dva velké ovocné sady a sice na Lánech a u kostela na bývalém farském pozemku. Dnes jsou už zlikvidovány, hlavně ten na Lánech dlouho nevydržel vlivem drsného podnebí a nevhodného terénu. Na pozemcích Josefa Krátkého a Josefa Kuběnky se zřídilo hřiště, které slouží dodnes, převážně však k fotbalu a jiným míčovým hrám.
V roce 1951 byli v rámci péče o zdraví rentgenováni ve Výprachticích všichni občané od 6 do 90 roků. V dalším roce 1952 o pouti byl umístěn na věž kostela nově opravený zvon. V tomto roce byla také vyasfaltována silnice ze Štítů do Lanškrouna. Při roztržení nádrže s horkým asfaltem byl popálen a v nemocnici zemřel dělník Kuběnka z Výprachtic.
Započala činnost Osvětové besedy, jejíž součástí je i soubor lidových hudebníků z vesnice.
Protože většina občanů v té době pracovala v zemědělství, je třeba se zmínit o tom, jak probíhala socializace v tomto odvětví na naší vesnici. Zemědělci už jen s obtížemi obdělávají svá pole a pole z „nucených“ nájmů. Jejich děti odcházejí pracovat do průmyslu nebo na studie. Pro nesplnění povinných dodávek jsou zemědělci postihováni pokutami nebo dokonce vězením a zkonfiskováním majetku jako např. Oldřich Taraška čp. 28 a Josef Šula, kteří byli z vesnice vystěhováni a později rehabilitováni. Proto, když se koná v prosinci 1952 nábor zemědělců do JZD, padesát jich podepsalo přihlášku. Na ustavující schůzi bylo už vše naplánováno. Avšak na podzim 1953 po projevu prezidenta Antonína Zápotockého většina zemědělců vzalo přihlášku zpět a ani zbývající nezačali se společnou prací. Znovu bylo družstvo založeno v roce 1955. Pro dojnice byl postaven nový kravín a dojnice byly od členů svedeny k novému ustájení v roce 1958. Aby měly dostatek vody, postavilo JZD z Lánů vodovod, na nějž se připojili i někteří občané bydlící v horní části obce. V roce 1959 obhospodařuje JZD zhruba 408 ha zemědělské půdy, z toho 312 orné a má 82 členů. Přesto ještě sou– kromě hospodaří 25 zemědělců a obhospodařují 200 ha zemědělské půdy. Je to největší počet soukromých zemědělců na lanškrounském okrese.
V roce 1955 převzal MNV dolní mlékárnu. V prvním poschodí je v té době umístěna pošta a ordinace pro lékaře, který sem dojíždí 2x týdně z Výprachtic.
V přízemí je zřízena knihovna a klubovna ČSM. V roce 1993 je pošta přemístěna do přízemí a na její místo se stěhuje obecní úřad. Knihovna je po přestěhování v bývalé klubovně. Dnes jsou na místě pošty a kanceláře obecního úřadu dva malometrážní byty a pošta a obecní úřad se přestěhovaly do kulturního domu. Lékař má ordinaci na stávajícím místě a dvakrát týdně sem dojíždí MUDr. Karel Červinka.
V roce 1960 byl uzavřen zdejší lom na „Humperku“. Zbyla po něm 15 m hluboká jáma, která se naplnila podzemní vodou. Byla to pěkná vodní nádrž, bohužel tehdejší zastupitelé ji v roce 1967 nařídili zahrnout z bezpečnostních důvodů.
Návrhy na sloučení obcí byly podávány už v roce 1918, ale došlo k němu až v roce 1971. Byly sloučeny obce Horní a Dolní Heřmanice a Rýdrovice s jedním obecním úřadem v Horních Heřmanicích.

Čp. 132. Zde se vyučovalo před postavením školy v Horních Heřmanicích

Škola čp. 114, 1952

V roce 1987 až 1990 byla na místním kostele opravena omítka, nově pokryta střecha a plechy, okapy a ryny vyměněny z měděného plechu.
V roce 1989 při meliorování pozemků JZD přesázeli studenti z průmyslové školy ve Vysokém Mýtě 120 000 kusů bledulových cibulí na jiná místa.
V roce 1990 postavila tělocvičná jednota Sokol na Bohuslavíčkově kopci lyžařský vlek, který slouží doposud každou zimu a mnoho dětí se na této sjezdovce pomocí tohoto vleku naučilo lyžovat.
Ještě je třeba se zmínit o historii „staré“ školy, v níž se starší ročníky, ale i střední generace učily třebas až do patnácti let. V roce 1980 se slavilo 100. výročí hornoheřmanské školy. Dnešní podobu tedy dostala v roce 1880.
Po dokončení stavby mateřské školy k 1. 12. 1985, kdy byla slavnostně otevřena a dána do provozu, se k 1. září 1986 začala v této budově vyučovat i základní škola. Tím se využívá i prostor v l. poschodí, který byl původně určen pro druhou třídu mateřské školy. Ještě však k dalším osudům staré školy. Po vyprázdnění budovy ji obecní úřad prodal Františku Marešovi z Dolních Heřmanic čp. 26, který je spoluvlastníkem firmy ALEMA. Ta v budově zahájila provoz a zaměstnávala asi 15 zaměstnanců – převážně žen. Po přestěhování výroby budova sloužila firmě jako sklad. V roce 2003 byla budova firmou prodána soukromníkovi.

Žáci heřmanické školy, 1909

V roce 1997 SPT Telecom provedl dálkové uložení telefonního kabelu a přípojku na telefon ke každému domu.
Ze spolků a organizací je třeba jmenovat hasičský sbor založený 1884 a tělocvičná jednota Sokol založená v roce 1913, které mají nejdelší a dá se říct prospěšnou i úspěšnou tradici.
Během let 1945 až 2004, se v naší vesnici vystřídalo jistě na deset starostů. Jejich úspěšnost posuzují občané podle toho, co prospěšného se jim podařilo pro obec učiniti. Většinou jsou to různé stavby, neboť ty jsou viditelné pouhýma očima. Stručně lze vyjmenovat některé z nich. Je to především stavba kulturního domu a mateřské školy spolu se základní školou. V budově školy jsou v půdním prostoru zřízeny dva byty a v přízemí je tělocvična, která slouží ke cvičení nejen žákům školy, ale i cvičencům a cvičenkám Sokola. V budově kulturního domu jsou nyní kanceláře obecního úřadu, zasedací místnost s kuchyňkou, pohostinství a v přízemí pošta.
K tanečním zábavám a jiným programům je zde sál s přísálím a jeviště. V sále hrají žáci a muži stolní tenis. V bývalé mlékárně, jak je výše uvedeno, jsou také dva byty. Pro občany je důležitý vodovodní řad, který přivádí nezávadnou vodu téměř do všech domácností. To ovšem znamená neustálé sledování nezávadnosti vody ve vodojemech a veškeré opravy, jež se na řádu vyskytnou. Další práce, které obecní zastupitelstva během let musela zajišťovat, jsou opravy střech a omítek domů, které obec spravuje. Bylo třeba také nově postavit pět nových mostů přes potok, opravit menší mostky, vyasfaltovat některé cesty, vybudovat čističku, zřídit nástupní ostrůvky u autobusových zastávek a v neposlední řadě se starat o 50 ha obecních lesů. To je neúplný výčet, ale i tak se za ním skrývají tisíce hodin práce nejen starostů a zastupitelů, ale i občanů, kteří se rovněž nemalou měrou na těchto stavbách podíleli, a to většinou formou různých brigád.

Rodiče a prarodiče na besídce ve škole - mnozí se na fotce poznají

Je třeba se zmínit také o nemalé práci pana faráře Rudolfa Seidla, který už 42 roků působí v naší farnosti. Za tu dobu se postaral už o několikerou opravu kostela, fary a to nejen po venkovní straně, ale i uvnitř. Ve své farnosti, která se skládala z Výprachtic, Čenkovic, Horních Heřmanic a Mezilesí a Valteřic, dal do pořádku kostely, fary a kaple, a to vše mimo svých pravidelných duchovních povinností v kostele a při vyučování náboženství dětí ve Výprachticích a v Horních Heřmanicích. V roce 2002 při 290. výročí postavení kostela byla arcibiskupem Karlem Otčenáškem z Hradce Králové posvěcena a požehnána konečná oprava kostela, kaple a kobky a starobylých varhan, které byly rovněž zrestaurovány a nasvícení kostela, vše zásluhou pana faráře Seidla. Na všechny tyto práce přispěli finančně nejenom farníci, obecní úřad, okresní úřad, ale i někteří rodáci z Texasu v USA, jejichž předkové pocházeli z Heřmanic, kteří na svěcení kostela zavítali při své návštěvě České republiky.

Knihovna:
Nezastupitelné místo ve vzdělanosti národa tvořily knihy. Ty se v obcích soustřeďovaly v knihovnách, aby byly přístupné všem vrstvám obyvatel.
V obci Horní Heřmanice se první zápis o knihovně nachází z 10. prosince 1922, a sice o zvolení pětičlenné rady. Předsedou byl zvolen Josef Vondra, jednatel Josef Jurenka, členové František Pecháček, Čeněk Maleček a učitel Vavřín Miloš. Do nově zřízené knihovny se shánějí knihy a časopisy. Ty se kupovaly za peníze ze státní subvence, od obecního úřadu, časopisy pak dodávaly strany a spolky.
Knihy byly zpočátku brožované, později se některé z nich nechaly svázat. Obecní úřad daroval knihovně 400 Kč na zhotovení regálů na knihy. Ty zhotovil truhlář Šebrle a byly umístěny v tělocvičně školy. Pro veřejnost byla knihovna a čítárna otevřena poprvé 2. prosince 1923. K sezení zde byly použity staré školní lavice. Knihovníkem byl František Pecháček. Čítárna v provozu dlouho nebyla – nebyly dodávány časopisy. Knihovní rada a osvětová komise pořádaly také různé přednášky doprovázené světelnými obrazy. Lektor byl obvykle někdo z Lanškrouna. Za čistý zisk se zakoupilo několik brožovaných knih. V roce 1926 funkci knihovníka vykonával František Cink. I nadále je knihovní rada pětičlenná, i když se čas od času obměňuje.
V roce 1931 bylo k vypůjčování 96 knih, čtenářů v tomto roce bylo 60 a výpůjček 1231. V dalším roce bylo stanoveno, že čtenáři zaplatí ročně 2 Kč. Jestliže není kniha vrácena za čtrnáct dní, platí se pokuta 20 později 40 haléřů. Čtenář může mít knihu nejdéle 6 týdnů.
K 31. 12. 1933 je tento stav: 542 knih, počet čtenářů 93, počet výpůjček 2882. V tomto roce se nechávají zhotovit nové skříně na uzamčení. Obecní úřad ze zákona knihovně poskytuje 450 Kč ročně.
Ke konci roku 1937 vlastní knihovna 584 knih. Po okupaci v roce 1938 byla dne 11. 2. 1939 z úřední moci řídícím učitelem Ervínem Domesem knihovna uzavřena.
Po válce se obnovila činnost knihovní rady a knihovny až v roce 1947. Poničené knihy a poškozené skříně po činnosti Hitlerjugend ve škole bylo nutné přebrat, skříně opravit. Odepsáno bylo 352 kusů. Na činnost a opravy poskytl peníze pozemkový fond, MNV, mlékařské družstvo.
V roce 1958 přebírá knihovnictví František Pavlíček. Byla nařízena jiná evidence, 155 knih se vyřadilo. Pro nevyhovující prostory v tělocvičně školy se opravila sýrárna v bývalé mlékárně, zakoupil se nový nábytek a ke konci roku 1958 se všechny knihy přestěhovaly do nové knihovny. Na krátkou dobu vykonával funkci knihovníka Josef Brokeš, po něm Blažena Kulhánková a po sloučení knihoven v roce 1972 s Dolními Heřmanicemi a Rýdrovicemi Ivana Pavlíčková s otcem Františkem Pavlíčkem.
Od kulturního fondu ONV dostává knihovna 600 Kč ročně. Vybrané knihy v obchodě Kniha v Lanškrouně se zapisují do přírůstkového seznamu a třídí podle žánrů. Od roku 1978 jsou do knihovny dováženy knihy z lanškrounské knihovny a 3x až 4x do roka se obměňují. Čtenáři tak mají možnost seznamovat se i s knižními novinkami, které by se jiným způsobem do knihovny těžko sehnaly. Během let se několikrát měnilo uspořádání knih v knihovnách. Přebalování do fólií a katalogizace v roce 1987, kdy už je knihovníkem p. František Pavlíček, trvala celou zimu. Za jeho působení byla několikrát knihovna vyhodnocena jako „vzorná“ nejen v okrese, ale i v kraji.
Knihovna má k 31. 12. 2003 – 2 411 vlastních knih jak dětských, zábavných i poučných. Přesto nám každým rokem městská knihovna v Lanškrouně dováží přes 100 knih, které se 4x vymění, takže je z čeho vybírat. Je možné si zapůjčit i několik druhů časopisů. Ubývá však čtenářů, knihovnu málo navštěvují mladší generace a děti. Je to škoda.
Od roku 1992 je každá knihovna zaregistrována pod ministerstvem kultury. Z toho důvodu bylo nutno udělat přesnou inventuru knih, knihy odsouhlasit s přírůstkovým seznamem a kartotéčními lístky. Kromě manželů Pavlíčkových se na této mravenčí práci ještě podílel dnes již zemřelý pan Jan Nožka. Všem patří dík.

Fotogalerie

• Horní Heřmanice 1952
• Rýdrovice 1975
• Dolní Heřmanice 1975