Obec Horní Heřmanice

Dolní Heřmanice

Kronika obce Dolní Heřmanice

Naše obec leží u hranic Moravy na výběžku Orlických hor v bývalém lanškrounském okrese. Obec pozůstává z hlavní dolní části a dvou osad Chudoby a Záhory. Výměra celého katastru činí 624 ha. Terén je hornatý, prostoupený lesíky, nadmořská výška průměrně asi 600 m. Hlavním zaměstnáním bylo zemědělství. Protože všichni zdejší občané nenacházeli zde obživu, odcházelo na jaře mnoho mužů jinam za prací. Většinou jako zedníci nebo stavební dělníci. V zimě pak do sladoven a cukrovarů.

Při sčítání obyvatel v roce 1921 žilo v Dolních Heřmanicích 578 Čechů a 8 Němců. Bývalá rychta stála na pozemku pozdějšího hostince „Na Rychtě“. Kolem roku 1920 stálo ve vesnici 82 domků, na Chudobě 20 a na Záhoře též 20.

Mnohé stavby z nich byly povětšinou ještě dřevěné, kryté šindelem a lepenkou.

Ze živností zde provozovaných bylo 5 hostinců, 2 řezníci, 2 obchody se smíšeným zbožím, 1 obchod s hovězím dobytkem, 1 s vepřovým dobytkem a 4 podomní obchodníci s různým zbožím. Též hudební kroužek měl živnostenské oprávnění. Poštu obstarával poštovní úřad v Horních Heřmanicích, bohužel bez telefonu a telegrafu.

V roce 1903 byl založen sbor dobrovolných hasičů, který měl v této době 35 členů. Divadelní ochotníci se sdružili v místním odboru „Národní jednoty severočeské“.

V naší obci se vytvořila různá svépomocná družstva, kde členy jsou i hospodáři z Horních Heřmanice a zase naopak. Například „Družstvo pro vzájemné pojištění dobytka“, „Hospodářský spolek“, „Rolnické družstvo pro zužitkování mléka“, „Spořitelna a záložní družstvo“, „Dělnický konzumní a úsporný spolek“.

Nastal rok 1918. Skončila první světová válka porážkou Rakouska-Uherska a osvobozením českého národa od třistaleté poroby. První zprávy o tom, že byl v Praze 28. října vyhlášen československý samostatný stát dorazily k nám následujícího dne. Nastal veliký jásot, že je po válce a z radosti byla ihned 31. října uspořádána taneční zábava „Na Rychtě“. Potom též příštího dne 1. listopadu zazněla poprvé v našem farním kostele naše národní hymna „Kde domov můj“. V pondělí 4. listopadu byl pořádán v sousedním městečku Šilperku tábor lidu, kterého se od nás zúčastnili všichni, kdo jen mohli z domova odejít.

Pomník padlým v 1. sv. válce v Dolních Heřmanicích

Hlavním řečníkem byl bývalý ruský zajatec hrabě Tolstoj. Brzy se též začali vracet vojíni z různých bojišť domů. S radostí byla uvítána zpráva o šťastném návratu 30. pluku do Vysokého Mýta, u kterého více našich příslušníků sloužilo. Marně čekaly některé matky, ženy na svoje syny, manžely, sourozence. Z Dolních Heřmanic padlo v první světové válce na bojištích v Rusku, Albánii, Itálii a Rumunsku 26 mužů. Deset mužů podlehlo válečným útrapám po návratu domů. Na jejich věčnou památku, byl v roce 1927 postaven u školní budovy pomník s jejich jmény.

V roce 1919 došlo ke kolkování rakouských peněz, celkem za 129 tisíc. Čtyři muži od nás odešli hájit osvobození Slovenska proti Maďarům. Též v dubnu tohoto roku se započalo se stavbou silnice z Horních Heřmanic do Jablonného. Byla tím dána příležitost chudšímu obyvatelstvu k výdělku. Dělníkům se platilo při osmihodinové práci 8 Kč denně. Stát dotoval náklady 65 %. Stavba si vyžádala jeden lidský život. Při práci v lomu byl zasypán jeden dělník.

Dne 25. května 1919 byly za účasti spolků a veškerého obyvatelstva zasazeny před školní budovou slavnostně „lípy svobody“. 15. června se konala první volba obecního zastupitelstva podle nového zákona. Strana sociálně demokratická – dělnická získala 153 hlasů, strana republikánská 81 hlasů a strana lidová 78 hlasů. Starostou byl zvolen František Bůžek.

Škola čp.122, postavena v r. 1905, později dílna přidružené výroby JZD

Na stavbě silnice se pokračovalo i v příštím roce 1920. Během léta se vrátilo sedm ruských legionářů. V srpnu došlo k prvnímu odvodu v nové republice. Bylo odvedeno pět branců.

Na počátku roku 1921 obdrželi občané zprávu, že se chystá sloučení dosavadních obcí Dolních, Horních Heřmanic a Rýdrovic. Popud k tomu přišel od Horních Heřmanic. Naše zastupitelstvo nechtělo v tak důležité věci samo rozhodovat a usneslo se ponechat věc k rozhodnutí občanům. Na schůzi 5. května hlasovalo pro sloučení 36 občanů, proti 246 a tímto celý projekt padl. Tohoto roku je poslední předepsaná dodávka chlebovin. Na podzim byla cena ještě 400 Kč za l q, na jaře klesla na 120 Kč.

Aby bylo zajištěno trvalé přístřeší pro obecní chudé, byla v roce 1922 zakoupena chalupa čp. 36 za 7 000 Kč. Cena za usedlost se má uhradit z poplatků za taneční zábavy a z výnosu pivní dávky. Začátkem roku byla otevřena obecní knihovna zásluhou státní dotace. Obsahovala 84 svazků. V létě byla vyznačena přes naši vesnici „Cesta českých bratří“ vedoucí ze Žerotína do Kunvaldu. Cesta, po které odcházeli do exilu.

V roce 1925 bylo založeno vodní družstvo pro Heřmanice a Rýdrovice, jehož činností bylo provádět odvodnění pozemků svých členů. V letošním roce se uskutečnily volby do parlamentu a senátu. Mlékařské družstvo založené členy z Dolních i Horních Heřmanic postavilo v roce 1926 u školy v Horních Heřmanicích novou mlékárnu.

Dnem 15. října 1927 byla zahájena první soukromá autobusová doprava přes Heřmanice. A to ze Šilperka do Jablonného n. O. a z Lanškrouna přes Chudobu do Šilperka.

Důsledkem tuhé zimy v roce 1929 zmrzlo a uschlo mnoho ovocných stromů a v lese pomrzly i jedle. V únoru dosahoval mráz až –36 °C.

Výsledky sčítání obyvatel v roce 1930. V místní části obce byl stav 371 obyvatel, na Chudobě 113 a na Záhoře 87 obyvatel. Během prázdnin se opravovala škola. Je postaveno nové sociální zařízení.

Školní budova byla postavena v Dolních Heřmanicích v roce 1905 a od roku 1906 se v ní začalo vyučovat, žáci přestali docházet do Horních Heřmanic. Prvním učitelem byl p. Václav Milec. Pouze Chudoba zůstala přiškolená k Horním Heřmanicím. V roce l928 byla podána žádost k okresnímu školnímu výboru v Lanškrouně o přiškolení do místní obce. Obec byla nucena za děti chodící do Horních Heřmanic platit značné školní přirážky. Žádost tato však nebyla stále vyřizována, a proto byli vysláni zástupci obce do okresní školní rady, aby zjistili v jakém stavu se toto nalézá. Bylo zjištěno, že žádost byla omylem okresním výborem zaslána na doplnění do Horních Heřmanic a ti ji nechali skoro tři roky uschovanou. Proto bylo nařízeno šetření na místě, kterého se zúčastnili okresní hejtman, předseda okresní školní rady, zdravotní rada a obě zastupitelstva. Byl sepsán protokol, který vyzněl v neprospěch naší obce, a sice důsledkem neuznání schůdnosti cesty do školy. Bylo navrženo, aby obec Dolní Heřmanice od odškolení ustoupila a navržen paušál 300 Kč ročně bez veškerých dalších povinností za udržování školy v Horních Heřmanicích. S tím bylo souhlaseno, ale zastupitelstvo Horních Heřmanic návrh zamítlo. Proto byla žádost postoupena zemské školní radě v Praze. Tato byla opět zamítnuta a nato byl zaslán protest k ministerstvu školství s prohlášením, že cesta bude řádně opravena. V roce 1933 na žádost zemské školní rady byl zaslán výsledek šetření, jak dopadla oprava cesty, které provedl státní technik. Cesta byla uznána za vzornou a k docházce školních dětí schůdnou a způsobilou. Zemská školní rada na to rozhodla, aby část obce Chudoba byla přiškolena k Dolním Heřmanicím. Proti tomuto rozhodnutí bylo podáno odvolání zastupitelstvem Horních Heřmanic k ministerstvu školství. V důsledku toho okresní školní výbor přiškolení odložil, až do vyřízení odvolání. V příštím roce 1934 zamítlo ministerstvo školství odvolání Horních Heřmanic týkající se přiškolení osady Chudoba k Horním Heřmanicím. Obec Horní Heřmanice pak podala novou žádost o přiškolení. Když se to v místní obci dozvěděli, byli vysláni zástupci k zemské školní radě, aby zjistili informace, týkající se školní docházky dětí z Chudoby. Na zemské školní radě jim bylo sděleno, že podaná žádost snad bude zamítnuta a slíbeno vyřízení do tří dnů. Protože poměry mezi obcemi jsou stále napjaté a vyřízení nepřicházelo, byla svolána schůze místní školní rady, finanční komise, zastupitelstva a bylo usneseno, že všichni složí své funkce do rukou okresního hejtmana a školního inspektora. Všichni se dostavili na složení funkcí. Okresní hejtman složení nepřijal a slíbil, že vše dá do pořádku. Na to byl vyslán starosta a předseda místní školní rady do Prahy k zemské školní radě a tam žádali, aby celá věc byla uvedena do řádného stavu. Dne 21. dubna 1934 byla obec vyrozuměna, že žádost Horních Heřmanic se zamítá a tím byl ukončen spor, který trval skoro šest roků.

Hospodářské poměry se poněkud zlepšily. Ceny obilí značně stouply a sice následkem uskutečnění tak zvaného „Obilního monopolu“. Ceny byly stanoveny po celý rok obilní společností v Praze. K vykupování obilí byli stanoveni prostřednictvím komisionářů místní nakupovači obilí. Zdejší peněžní ústav pro Dolní Heřmanice a okolí změnil svoji firmu na „Kampelíkovu záložnu“. Sbor dobrovolných hasičů se usnesl, že zakoupí motorovou stříkačku. Došlo k tomu až v roce 1944.

V roce 1935 Elektrárenský svaz v Pardubicích nabízí obci stavbu sítě pro rozvod elektrické energie mimo Chudobu a Záhoru. Bylo zastupitelstvem odpovězeno, že o zavedení není zájem. Přihlásilo se pouze šest osob, ostatní z finančních důvodů nesouhlasili. Nadále odváděli zemědělci veškeré obilí obilní společnosti „Monopol“. Následkem ustálených cen obilí stoupá i větší spotřeba umělých hnojiv.

Obecní knihovna nabízí k půjčení 495 svazků. V letošním roce bylo vypůjčeno 1089 knih. Je obnovena činnost „Domoviny“ spolku domkářů a malorolníků obstarávající hospodářské potřeby pro své členy.

Kulturní činnost v roce 1936

Byla pořádána první oslava narozenin pana prezidenta dr. E. Beneše. V červnu pořádaly děti místní školy „Dětský den“, sbor dobrovolných hasičů ples a hasičský výlet, Jednota čsl. Orla sehrála divadelní hru. Rovněž byla na oslavu narozenin prezidenta osvoboditele pálená na kopci nad školou vatra a též i v podvečer výročí prohlášení československé samostatnosti.

Jednota čsl. Orla

Rok 1938 byl pro celý náš národ osudový. V Mnichově nás zradili naši západní spojenci. Dolní Heřmanice připadly do tak zvaných „Sudet“, odkrojené části Československé republiky a staly se součástí Německa, třebas byly úplně české národnosti. Celá okupace byla bleskově provedena. Jednotky německé armády překročily naše hranice v říjnu. Vesnice byla plna německých vojáků. Starostovi byl odebrán úřad a předán jmenovanému komisaři pro zdejší obec. Byly zaváděny zákony a novoty dle vzoru z říše. Na silnicích se začalo jezdit vpravo. Utvořily se nové hranice, před Jablonným byla celní budka, na překročení hranice musela být propustka. Došlo k uzavření obecní knihovny a část knih byla odvezena. Z obchodů zmizelo zboží, vše bylo na lístky, ošacení, obuv, potraviny. Začalo se pašovat z „Protektorátu“, zbytku republiky, který zabrali Němci v roce 1939. Nastal výměnný obchod za potraviny. Mnozí mladí muži i ženy nastoupili na nucené práce do Německa. Začalo se zaměřováním dálnice, která měla vést z Vratislavi do Vídně. Dálnice vedla přes Chudobu na Horní Heřmanice. Na Chudobě začala výstavba dřevěných baráků na ubytování dělníků. Bylo nařízeno přísné zatemnění kontrolované německými četníky, kteří měli stanici v Horních Heřmanicích. Později byly zakázány taneční zábavy a sport. Též pro nedostatek uhlí jsou ve škole vyhlášeny uhelné prázdniny. Po první světové válce, ve které byly odebrány zvony v místním kostele pro válečnou potřebu, si občané sbírkou pořídili zvony nové. Velký zvon vážící 800 kg a malý 50 kg. V roce 1938 byl darován bývalým farářem p. J. Touškem nový zvon o váze 500 kg. Tyto zvony svému účelu nesloužily dlouho; v roce 1942 byly zase sundány z věže a použity na válečné účely. Též z kapličky na Chudobě byl zvonek odvezen. V příštím roce bylo uzavřeno několik živností. Tři hostince, jedno řeznictví a pekařství. Stav na frontách se nevyvíjel dle představ našich okupantů a ti se začali obávat leteckých útoků. Proto u každého stavení musel být písek, lopata a voda na hašení. V červenci je nařízen odvod psů pro vojenskou potřebu. Na louce proti škole je budován protiletecký kryt.

Koncem roku 1943 se zapojilo několik našich občanů do revolučních národních výborů, které organizoval J. Hrabáček z Výprachtic. Počátkem roku 1944 byla organizace podzemního hnutí prozrazena a začalo zatýkání. V koncentračním táboře zahynul truhlář Antonín Cink za pracovní sabotáž. Jeho bratr byl za hospodářské delikty popraven v Německu.

Zničený německý tank v Dolních Heřmanicích

Začátek roku 1945 již dával velkou naději, že válka brzy skončí, a to porážkou Německa. Do vesnice přitáhly kolony ruských zajatců. Zajatci byli v ubohém stavu. Špatně oblečeni, někteří skoro bosí a za každý malý přestupek byli stříleni. Část jich zůstala přes noc u nás, zavřená ve stodolách. Ihned se zorganizovala pomoc, vařila se polévka, lidé donesli chléb, brambory, buchty, aby alespoň trochu ty ubožáky nasytili. Několika zajatcům se podařilo při přenocování utéct. Před východní frontou utíkalo civilní německé obyvatelstvo. Denně byly plné silnice povozů a na nich hlavně staří lidé, ženy a děti. Na silnicích se stavěly ze stromů zátarasy. Mladí muži z vesnice museli odejít k Ostravě, kde budovali obraná opatření před frontou. Koncem dubna a začátkem května již bylo slyšet hřmění ruských děl. Po silnici se pohybovala jen německá armáda. 8. května přijelo do vesnice i na Chudobu plno ustupujícího vojska. Přijeli s tanky a zaujali postavení k palbě. Část místního obyvatelstva se utekla schovat do lesů. K večeru přijela německá spojka s rozkazem a vojáci začali okamžitě ničit vojenskou techniku, tanky polili benzínem a zapálili. Nasedali na nákladní auta a odjeli. Podél silnice se válela vojenská technika jako po bitvě. Až druhý den dopoledne se objevila Rudá armáda. Přijeli ze všech směrů, od Herbortic, od Šilperka, na vozech, na autech, na koních. Moc se nezdrželi, spěchali, aby byli včas v Praze, kde se ještě bojovalo. Nastal poměrný klid, začali se vracet vystěhovalci, jenom místní museli držet hlídky, protože po lesích se ještě potulovaly zbytky německé armády. Za nějaký čas po osvobození Prahy se ruská vojska vracela a asi na tři dny se u nás utábořila.

2. června byl navržen prozatímní místní národní výbor. 25. června svolána schůze všech občanů a za přítomnosti předsedy ONV p. J. Hrabáčka si zvolila nový národní výbor. Pan Cink Josef je zvolen předsedou, pan Karn Ludvík místopředsedou. Rolnická komise vyřídila kladně 51 žádostí o půdu. Obec Horní Heřmanice podala žádost o sloučení obcí. Žádost tato byla opět zamítnuta. V červnu bylo usneseno, aby obec byla elektrifikována. Vyslaným zástupcům do Východočeských elektráren v Pardubicích bylo sděleno, že musíme začít ihned, aby byla stavba společně započata s Horními Heřmanicemi. Subvence státu i svazu bude zajištěna. Předpis zemědělských dodávek v tomto roce byl celkem splněn. 21 rodin se odstěhovalo z Dolních Heřmanice na Lanškrounsko do usedlostí po odsunutých Němcích.

Jako v minulém roce, tak i v letošním se dělaly přípravy na zahájení stavby elektrifikace. V druhé polovině roku se se stavbou začalo. První výročí osvobození se oslavilo průvodem s hudbou od dolní školy. Spolky i mládež v krojích, občané z obojích Heřmanic se sešli v Rýdrovicích „Na Zárubech“, kde byl zapálen táborák. V květnu se konaly první volby do národního shromáždění. Byla přidělena půda po Němcích, která byla v našem katastru. Ještě dalších 12 rodin se letos vystěhovalo do vysídlených obcí po Němcích. V obci Dolní Heřmanice zůstalo 299 obyvatel.

V roce 1947 se započalo se stavbou nové hasičské zbrojnice a nového dřevníku u školy. 10. října byla obec napojena na elektrickou síť. Bylo to oslaveno hostinou s hudbou a zúčastnili se pracovníci státní správy, zástupci Východočeských elektráren, podnikatel stavby se svými dělníky a členové místního národního a elektrizačního výboru. Druhý den pořádáním rozsvícenské zábavy se oslava ukončila. Spolu s Horními Heřmanicemi byl založen Svaz české mládeže. Jeho ochotnický kroužek zahrál teď i v příštích letech řadu divadelních představení.

V roce 1947 se započalo se stavbou nové hasičské zbrojnice a nového dřevníku u školy. 10. října byla obec napojena na elektrickou síť. Bylo to oslaveno hostinou s hudbou a zúčastnili se pracovníci státní správy, zástupci Východočeských elektráren, podnikatel stavby se svými dělníky a členové místního národního a elektrizačního výboru. Druhý den pořádáním rozsvícenské zábavy se oslava ukončila. Spolu s Horními Heřmanicemi byl založen Svaz české mládeže. Jeho ochotnický kroužek zahrál teď i v příštích letech řadu divadelních představení.

V roce 1951 se uskutečnila stavba požární nádrže na Chudobě a bylo na ní odpracováno 764 brigádnických hodin. V roce 1952 se asfaltovala silnice vedoucí přes Chudobu. Do té doby byla pouze štěrková. Kampelička, záložna pro Horní a Dolní Heřmanice se v roce 1953 přeměnila v jednatelství Státní spořitelny. V červnu byla provedena měnová reforma. Peníze se měnily na poště. Vázané vklady na knížkách byly odepsány.

Na podzim 1958 byla založena v obci dvě zemědělská družstva. Družstvo Dolní Heřmanice a Chudoba. Byli jsme skoro poslední na okrese, kde se družstva zakládala. Některá nově založená družstva dávala špatný příklad, a tak se toho lidé báli. Poprvé u nás na pole vyjely traktory. Měli jsme dva vlastní a využívaly se služby traktorové stanice. Po dvou letech se družstva sloučila. Začátky byly těžké, ale pomalu se stav zlepšil. Nakupovala se mechanizace, ubylo ruční práce. Při převrácení traktoru došlo k smrtelnému úrazu. Svažité severní pozemky se začaly spásat. Začala výstavba zemědělských objektů. Byly postaveny dva kravíny s kolnami, salaš na Záhoře, dvě drůbežárny a adaptovaly stáje pro vepřový dobytek. Pracovníci ve družstvu časem získali zdravotní pojištění s bezplatnou lékařskou péčí, důchodové zabezpečení, dovolenou a i nějaké to kulturní vyžití. Část mladých lidí z vesnice odcházela a ta se zvolna vylidňovala. Byla postavena šestibytovka a získáváni cizí lidé, kteří měli o práci v zemědělství zájem. Pro nedostatek dětí došlo k uzavření školy. V pozdější době v ní byla zavedena přidružená průmyslová výroba pro pracovníky v rostlinné výrobě, která je sezónní.

V roce 1971 došlo ke sloučení Dolních Heřmanic, Horních Heřmanic a Rýdrovic v jednu obec.

Kroniku v Dolních Heřmanicích začal psát od roku 1918 p. Jan Cink, pokračoval p. Krátký Josef a p. Kubelka František. Za dobu od roku 1936 do roku 1945 nebyla vedena a byla po válce dopsána. Zápisy v ní končí v roce 1953. Za tuto dobu třicetišesti let se u nás narodilo 348 dětí, zemřelo 266 obyvatel a bylo uzavřeno 154 sňatků. Z nich 2 byly rozvedeny. Bývalá obec v roce 2004 má 43 trvale obývaných domů, 33 usedlostí sloužících k rekreačním účelům.

Dolní Heřmanice, hostinec Jana Berana (Bušin)

Horní Heřmanice

Kronika obce Horní Heřmanice

Kroniku Horních Heřmanic vedlo několik kronikářů. Byli to Josef Brokeš, Josef Jurenka, František Skalický, Oldřich Knápek a Vlasta Beranová. Zápisy v kronikách však nejsou úplné, chybějí např. zápisy z druhé světové války a rovněž nejsou zaznamenána léta 1969 až 1978.

Horní Heřmanice v prvním roce svobody 1919

Nadšení po vyhlášení samostatnosti dne 28. října 1918 bylo veliké. Vždyť vlastně po 300 letech se ujímá náš národ vlády a správy věcí svých. Oslava samostatnosti se v Horních Heřmanicích konala v kostele sv. Jiří slavnými bohoslužbami, kde za přítomnosti všech občanů promluvil o významu tohoto dne důstojný pan farář Josef Toušek. Co je to platné, když se oslav nemohlo zúčastnit na 40 občanů – vojáků, kteří padli na bojištích nebo zemřeli na zranění a nemoci z války.

Baškův dům, postaven 1759

Ani první rok po válce nebyl pro zdejší občany snadný. Nebylo dostatek potravin, látek na ošacení, obuvi ani ostatních životních potřeb. Znovu musely být vypisovány rekvizice, při nichž se bralo i to poslední, aby se nasytily děti – budoucnost národa.

Vláda nařizuje kolkování všech papírových peněz. Kolky byly lepeny v 10% hodnotě bankovek. Rakouská koruna byla přejmenována na korunu československou. Drahota neklesala, naopak počala rychle stoupat.

V tomto roce byla přestěhována pošta do podkrovní místnosti Rudolfa Filipa čp. 165. Pošta byla v obci založena v r. 1909 a byla umístěna v budově Antonína Švestky čp. 93 („u Kupců“).

15. června se ve vsi konaly první volby za dobu trvání republiky. Kandidovaly 3 strany: Strana sociálně demokratická – získala 7 mandátů, strana lidová – 5 mandátů a strana agrární – 3 mandáty. Byly to první volby, v nichž mohly volit a být voleny ženy. Starostou byl zvolen za stranu lidovou Jan Skalický, rolník z čp. 144.

4. května 1919 byla velice slavnostně za účasti školních dětí, obecního zastupitelstva a všech spolků naproti rychtě zasazena „lípa svobody“. Při stavbě silnice Horní Heřmanice – Jablonné n. Orlicí se lípa ocitla v samém příkopě a byla přesazena o kousek dál – uprostřed dnešní křižovatky. Ještě po deseti letech byl postaven kolem lípy dřevěný plot s cementovými sloupky. Avšak při asfaltování silnice Štíty – Lanškroun v roce 1952 byla i s plůtkem odstraněna. Nová lípa svobody byla zasazena až v roce 1968 k 50. výročí vyhlášení Československa a za uvolnění tvrdé politické linie vedené KSČ tzv. „Pražského jara“. Byla zasazena na malé loučce blízko školy u bývalé mlékárny a někteří občané obce byli při slavnosti odměněni.

V dalším roce 1920 byly první odvody nováčků v republice. Z 22 branců ročníku 1900 jich bylo odvedeno 20. Na podzim byla v Československu vyhlášena částečná mobilizace z důvodu, že vypovězený rakouský císař Karel I. se vrátil přes přísný zákaz do Maďarska. Naše mobilizace zapůsobila a Maďarsko excísaře vyvezlo za hranice a naši záložníci se po třech týdnech vrátili domů.

Při sčítání obyvatelstva v roce 1921 měly Horní Heřmanice 859 obyvatel. V dalším roce byla pro chudé občany, kteří nemají kde bydlet pronajata od Karla Berana čp. 51 celá jeho chalupa na dobu 10 let. Tento obecní domek byl do vlastnictví obce zakoupen v roce 1927 za 20 000 Kč.

V roce 1923 se konaly druhé volby do obecního zastupitelstva. Voleno bylo 15 zástupců. Kromě republikánské strany českého venkova (5 mandátů), živnostenské obchodní strany (2 mandáty), československé sociální demokracie (l mandát), československé strany lidové (3 mandáty) poprvé figuruje i československá komunistická strana (4 mandáty). Starostou byl zvolen za stranu republikánskou Václav Bašek – mlynář z čp. 110 a jeho náměstkem Tomáš Veigl za komunisty.

V tomto roce se stalo neštěstí na stavbě. Při bourání staré stodoly před započetím nové stavby spadl na manželku Václava Kobzy z čp. 74 Kristinu trám a na místě ji usmrtil.

V roce 1925 zakoupil od vojenské správy Josef Šítek, řezník nákladní auto značky Tatra. Byl to první automobil v obci. V dalším roce byl při zdejším poštovním úřadě zřízen telefon. Jeho první uživatelé byli Vilém Verner – cukrář, Ladislav Kuběnka z Dolních Heřmanic – řezník a Rolnická mlékárna v čp. 112.

28. října 1928 při desetiletém výročí svobody se koná v sále u Beranů oslava na počest tohoto výročí. Promluvil ředitel škol v Lanškrouně p. Jandík a místní farář Josef Toušek. K poslechu hrála hudba Františka Chládka.

V dalším roce byla zakoupena pro hasičský sbor motorová stříkačka. Byla velmi žádaná a potřebná. V té době nebyly časté požáry nic neobvyklého. V tomto roce byly dva a v roce 1930 hořelo dokonce šestkrát.

Poštovní zásilky začal vozit autobus z Jablonného n. O. Do té doby jezdili pro poštu listonoši do Šilperka s vozíkem pěšky. Hospodářská krize způsobila i v obci stoupající počet nezaměstnaných. V roce 1932 bylo u Bartošova penzionu zřízeno koupaliště. Tato vodní nádrž sloužila i pro hasiče v případě požáru. Byla přestěhována pošta od Filipů ke Kuběnkům i s telefonní ústřednou. Stala se také autonehoda, jíž padl za oběť dvanáctiletý chlapec Bergr z Rýdrovic. Ten vběhl pod auto Ladislavu Vernerovi, synu cukráře. Byl na místě mrtev.

Vydávají se poukázky pro nezaměstnané – po 10 Kč na týden pro svobodného a po 20 Kč pro ženatého.

V roce 1934 – 10. srpna proběhly v obci manévry cyklistického praporu z Olomouce proti pěšímu pluku ze Šumperka. Vojáci byli ubytováni v soukromí, ve škole a na faře. Navečer koncertovala vojenská hudba na zahradě u Bartošů. Pro občany to byl nevšední zážitek. V tomto roce byly také vysvěceny nové kostelní zvony, na jejíchž ulití byla uspořádána sbírka, která vynesla 6 991 Kč a s ostatními penězi na tento účel spravovanými činil tento obnos 17 136 Kč.

6. března 1935 v předvečer prezidentových narozenin se konala slavnost, při níž byl prezident T. G. Masaryk jmenován čestným občanem obce Horní Heřmanice.

V roce 1936 měla obec Horní Heřmanice 856 obyvatel se 172 popisnými čísly. Na místním potoce bylo zřízeno 8 vodních nádrží.

V dalším roce se zřizuje Civilní protiletecká ochrana, obec zakupuje protiplynové masky a konají se s nimi cvičení.

Umírá první československý prezident T. G. Masaryk. Na jeho pohřeb je vyslána delegace tří členů obecní rady: Václav Bašek-starosta, Josef Brokeš-člen a Josef Šula-předseda školní rady.

Byl prodán sokolský promítací přístroj pro slabé návštěvy. Zájemci navštěvují kino v Šilperku.

V roce 1938 se v obecních volbách spojila strana socialistická a komunistická a utvořily jednotnou kandidátku s názvem „Strana pracujícího lidu“ – získaly 5 mandátů.

Schylovalo se k válce s Německem, záložníci byli povoláni na vojenské cvičení. Po „uklidnění“ situace se vrátili domů.

Bývalá restaurace a penzion Bartoš

V devíti hospodářstvích vypukla slintavka a kulhavka hovězího dobytka. Tato hospodářství byla uzavřena. Byla zahájena meliorace mokrých pozemků, avšak po obsazení Němci je tato práce přerušena. Jsou prováděna branná cvičení, někteří občané jsou cvičeni i v zacházení se střelnými zbraněmi. Napětí mezi Čechy a Němci se stupňuje, koncem září je vyhlášena mobilizace, jsou povoláni všichni záložníci do 40 roků. Občané kopali zákopy a různé kryty. Mnichovskou dohodou čtyř velmocí (Francie, Anglie, Německo a Itálie) jsme se i my, ryze česká vesnice, stali součástí tzv. Sudet a byli vydáni Němcům.

Okupace – od října 1938 do května 1945

Ve dnech 9. a 10. října 1938 přijelo od Šilperka německé vojsko s děly, koňmi a auty a usídlili se v naší obci. Německý důstojník nařídil, že si občané musí opatřit prapory s hákovým křížem a německy zdravit. Obecní zastupitelé byli povoláni na prostranství před místní poštou a bylo jim oznámeno převzetí naší obce do „Německé říše“. V penzionu Bartoš byla zřízena německá četnická stanice. Odstěhovala se rodina Kuběnkova z české pošty, která se pochopitelně stala německou, dále řídící učitel Pospíšil s rodinou, zůstala rodina Bernarda Knápka, vedoucího mlékárny a jeho žena Julie, učitelka na místní škole. Po dobu války byl starostou Václav Bašek, mlynář z čp. 110. Němci byla obsazena i obec Bystřec, mezi Bystřecí a Jablonným byly hranice Sudet a ČSR. Přechod byl povolen jen na „propustky“. Tajně se k nám pašovalo zboží, nejvíce látky a obuv. Začátkem roku 1939 nám byly vyměněny peníze za říšské marky, a sice v poměru za 100 Kč 12 marek. Hodnota zboží stoupala, peníze pozbyly na ceně.

Čp. 15, TJ Sokol, postaveno v r. 1926 jako mlékárna "Svépomoc"


Bývalá družstevní mlékárna

Při sčítání lidu se všichni lidé z vesnice hlásili k národnosti české. 14. a 15. března začalo obsazování zbytku Československa a byl utvořen tzv. „Protektorát“. Spojení Čechů v Sudetech s Čechy v Protektorátu bylo velmi ztíženo. V místní obecní škole byl nejdříve správcem Ervín Domes z Lanškrouna, později Hildegarda Bienová z Rýdrovic. Vyučovalo se sice česky, ale děti se musely učit i jazyku německému. Českým učitelem v době okupace byl Čestmír Marek z Horní Čermné a Julie Knápková. Děti od roku 1943 nemohly navštěvovat ani měšťanskou školu a jiné vyšší školy, ani se učit některému řemeslu. Každého, kdo ve 14 letech vyšel z obecní školy, pracovní úřad v Lanškrouně přidělil do práce – do zemědělství, továrny, do německých rodin apod. Každý občan obdržel německou pracovní knížku a mnozí naši občané museli do práce do Německa. Tři tam zahynuli (Skalický Josef, krejčí z čp. 102, Nožka Jan, dělník z čp. 77, Josef Mach, syn z čp. 142). V roce 1939 začali Němci v polích po jižní straně vesnice vyměřovat autostrád,avšak ke stavbě nedošlo.

V září vypukla válka německo-polská, která se později rozšířila ve druhou světovou. Byly zavedeny potravinové lístky, rolníci mleli obilí za mlecí povolení. Textil a obuv byly na poukázky, během války se stejně tohoto zboží nedostávalo, rovněž tak i potravin. Německými úřady byla zavřena horní mlékárna „Svépomoc“ a z jedné místnosti zřízena provizorní věznice. V roce 1941 byla zavřena i dolní „Rolnická mlékárna“ a Němci z ní odvezli všechny stroje, jimiž byla moderně vybavena. Mléko dodávali rolníci do mlékárny ve Výprachticích. Ani po válce už nebyla mlékárna obnovena. Všechny české spolky a organizace i politické a nepolitické strany byly zrušeny a jejich majetek zabaven. Ve vesnici zůstal jen hasičský sbor. Češi do vojenské služby nebyli povoláváni, ale majitelům koní byli schopní koně odebírání i pro vojsko. Také Čeněk Beran musel odevzdat nákladní auto a ke konci války i Ladislav Skalický. Naši občané nevěřili v úspěch Německa ve válce. Poslouchali zahraniční rozhlas a tvořily se odbojové skupiny. Postrachem občanů byla tajná policie „Gestapo“, s nimi jezdil německý četník Pohl z Výprachtic. Zatýkali podezřelé a vyslýchali je na četnické stanici ve Výprachticích i v Horních Heřmanicích. Nechybělo ani trýznění bitím. Mnozí před „gestapem“ uprchli jako Josef Kubín čp. 47, Jan Vondra čp. 94, Cyril Švestka čp. 68, Mach Bohumil čp. 135, Josef Bílý čp. 167. Manželka Bílého a syn byli později Němci uvězněni. Uprchlíci se ukrývali u našich občanů a v okolí a žili v ilegalitě až do osvobození. 7. července 1944 byl u lesa Jaroslava Berana čp. 137 zastřelen partyzán Jaroslav Tůma ze Zábřehu a jeho kamarádovi, i když postřelenému, se podařilo uprchnout. Tůma byl pohřben na našem hřbitově, ale po válce byl exhumován a rakev s jeho ostatky byla převezena do rodného města Zábřehu na Moravě. Naši občané doprovázeli rakev za zvuků smuteční hudby až k lipce svobody.

Příjezd Rudé armády do Horních Heřmanic ve středu 9. května 1945

V Lanškrouně byl zajatecký tábor a odtud k nám dojížděli angličtí zajatci na práci při opravě silnice a pomáhali stavět drtič kamene v lomě „na Humperku“. Stravovali se v hostinci Františka Kubelky.

Hitlerova mládež – Hitlerjugend – se ke konci války usídlila v naší škole. Žáci se zatím vyučovali na faře a ve škole v Dolních Heřmanicích.

Němci, povětšinou od Nisy a okolí, prchali koncem války před blížící se ruskou armádou. Často přenocovali ve vesnici a občané jim museli poskytnout přístřeší. Počátkem roku 1945 museli muži z naší obce kopat zákopy vedle silnice Šilperk – Lanškroun a budovat dřevěné překážky přes silnici. Fronta se již blížila. Při ústupu Němců přecházely přes naši vesnici transporty válečných zajatců, většinou ruských. Některé zůstávaly i přes noc a zajatci byli ubytováni např. v sále u Beranů, ale i ve stodolách místních rolníků. Zajatci byli velmi zbědovaní, hladoví a špatně oblečení. Naši občané nosili těmto zajatcům jídlo, šaty i obuv. Někteří z nich Němcům uprchli a skrývali se i v naší vesnici. Začátkem května ustupovala německá vojska před ruskou armádou. Němci zaujímali ještě v naší vesnici obranná postavení, avšak když viděli, že jsou ze stran obklíčeni, prchali rychle z naší vesnice směrem na Lanškroun. Při rychlém ústupu zapalovali nákladní auta a tanky, odhazovali pušky, náboje a jiné zbraně do příkopů u silnice. Mnoho našich občanů prchalo před nimi do lesů ve strachu, že při útěku zapálí domy ve vesnici.
Ruská armáda přijela k nám 9. května 1945, Samozřejmě, že radost z konce války byla veliká. Lidé vyvěšovali ukryté české prapory. Rudá armáda přejížděla přes naši vesnici dále ku Praze, kde se dosud bojovalo. V naší republice se zdržela asi měsíc a při cestě zpět projížděla i naší vesnicí.

Hned po osvobození převzal vedení ve vesnici národní výbor. Na různých místech drželi naši občané hlídky. Němečtí vojáci rozprchlí po okolních lesích byli odzbrojováni a transportováni do zajateckých táborů. Několik jich bylo zastřeleno a byli pohřbeni na našem hřbitově.

Transporty německých uprchlíků před Rusy se vracely přes naši vesnici zpět na východ. Před odjezdem z vesnice byli všichni prohlíženi a zbraně a různé větší zásoby jim byly odebrány. Různé zbraně, náboje a miny zaházené v naší vesnici německým vojskem byly sebrány a v „Dole“ na louce Josefa Brokeše čp. 66 zneškodněny odstřelením.

V prvních volbách do národního shromáždění obdržela v naší vesnici komunistická strana 163 hlasů, lidová strana 126 hlasů, národně socialistická strana 87 hlasů a sociálně demokratická strana 30 hlasů. V tomto roce (1945) byl založen Svaz české mládeže a dále Jednotný svaz českých zemědělců. Lidé se začali shromažďovat; např. 5. července šel průvod s lampiony a hudbou do Rýdrovic, kde „Na Zárubech“ byla pálena hranice za M. J. Husa. Po žních to byla dožínková slavnost. Průvod s alegorickými vozy a ozdobenými koňmi šel od dolnoheřmanické školy na zahradu Josefa Brokeše čp. 66, kde slavnost vrcholila.

Na podzim po prázdninách byla zřízena v místnostech zdejší dvoutřídní školy, škola mateřská pro děti od tří do šesti let. Učitelkou byla ustanovena p. Zdenka Kubelková – Filipová. Na obecné škole byl zatímním správcem Čestmír Marek, který u nás učil i za okupace.

l. října 1945 proběhla výměna peněz. Na osobu bylo vyměněno 500 Kč a ostatní peníze byly uloženy na „vázaný vklad“. To vše proběhlo u místní kampeličky. Podle dekretu prezidenta republiky byl německý majetek konfiskován a přidělen buď státu, obcím nebo jednotlivcům. Naše obec získala asi 46 ha pozemků v podobě polí a lesů na Lánech ze sousední obce Valteřice a pozemky a les od Valenty ze Šilperka, které dříve patřily hornoheřmanské rychtě.

Již koncem roku 1945 a v roce 1946 se mnoho rodin z obce vystěhovalo do bývalých německých obcí a osídlily zemědělské a jiné usedlosti a domy po Němcích, kteří byli vystěhováni do Německa. Bylo to většinou kolem Lanškrouna. Obec měla potom úbytek občanů. Z počtu 856 v roce 1938 měla po stěhování jen 560 obyvatel. V roce 1946 a během roku 1947 byla v obci prováděna elektrifikace firmou Ing. Petra z Velkých Opatovic. Zařízení uvnitř domů prováděla většinou také jmenovaná firma. Podél silnice se vybudovalo veřejné osvětlení.
V roce 1946 převzal správu školy p. Jiří Mareš z Čermné za Čestmíra Marka. V roce 1947 byla opravena škola z venku i uvnitř a správu školy převzala Jaroslava Perglová.

Rok 1948 byl rokem změn, kdy vládu na dlouhá léta převzala Komunistická strana československá. Klement Gottwald se stal předsedou vlády a později prezidentem. 30. května se konaly volby. Občané obdrželi kandidátní listinu sjednocené národní fronty a prázdný lístek. Volby se konaly v budově školy. Bylo odevzdáno 269 kandidátek Národní fronty, 102 lístků bílých a l3 lístků neplatných.

Ve žních v tomto roce poprvé pracoval na polích některých zemědělců traktor se samovazačem ze státní strojní stanice z Albrechtic.

8. září se konal smuteční průvod z Dolních Heřmanic do sálu u Beranů, kde se konala tryzna za zemřelého prezidenta Dr. Edvarda Beneše. Nedlouho po zvolení Klementa Gottwalda prezidentem byl i on jmenován čestným občanem obce Horní Heřmanice.

Snad poprvé se konalo povinné očkování proti tuberkulóze od 1 do 20 roků věku. O vánocích u lipky svobody byl upevněn vánoční strom republiky, byl osvětlen barevnými žárovkami a byla pod ním umístěna pokladnička na sbírku.

V roce 1949 byla dokončena stavba místního rozhlasu. Do té doby byly místním občanům sdělovány zprávy bubnováním a místním poslem.

V roce 1950 byla dána do provozu upravená místnost v penzionu Bartoš pro uzavírání občanských sňatků. Matriční úřad byl zrušen v roce 1958 a přemístěn i s oddací síní do Výprachtic.

Vlivem socializace byly zrušeny obchody v soukromém vlastnictví a zůstal obchod jeden – družstevní prodejna Jednota v čp. 170 s vedoucí Jaroslavou Skalickou. Dále byly zrušeny hostince, zůstaly dva: pod Jednotou s vedoucím Ladislavem Vernerem čp. 7 a hostinec Josefa Berana čp. 36. Mlýn Václava Baška čp. 110 nebyl zapojen do socialistického sektoru. Byl schválen přípravný výbor JZD. V době žní se konají protipožární hlídky – hasiči ve dne, ostatní občané v noci.

Každý rok se konají různé oslavy k českým i sovětským výročím. Zájem o ně a o veřejné schůze MNV stále klesá. Jinak je to u divadelních představení, akademií a estrád. Jsou bohatě navštěvovány, je to vlastně jediná zábava, která v té době na vesnici byla.

V roce 1950 a v dalším roce byly vysázeny dva velké ovocné sady a sice na Lánech a u kostela na bývalém farském pozemku. Dnes jsou už zlikvidovány, hlavně ten na Lánech dlouho nevydržel vlivem drsného podnebí a nevhodného terénu. Na pozemcích Josefa Krátkého a Josefa Kuběnky se zřídilo hřiště, které slouží dodnes, převážně však k fotbalu a jiným míčovým hrám.

V roce 1951 byli v rámci péče o zdraví rentgenováni ve Výprachticích všichni občané od 6 do 90 roků. V dalším roce 1952 o pouti byl umístěn na věž kostela nově opravený zvon. V tomto roce byla také vyasfaltována silnice ze Štítů do Lanškrouna. Při roztržení nádrže s horkým asfaltem byl popálen a v nemocnici zemřel dělník Kuběnka z Výprachtic.

Započala činnost Osvětové besedy, jejíž součástí je i soubor lidových hudebníků z vesnice.

Protože většina občanů v té době pracovala v zemědělství, je třeba se zmínit o tom, jak probíhala socializace v tomto odvětví na naší vesnici. Zemědělci už jen s obtížemi obdělávají svá pole a pole z „nucených“ nájmů. Jejich děti odcházejí pracovat do průmyslu nebo na studie. Pro nesplnění povinných dodávek jsou zemědělci postihováni pokutami nebo dokonce vězením a zkonfiskováním majetku jako např. Oldřich Taraška čp. 28 a Josef Šula, kteří byli z vesnice vystěhováni a později rehabilitováni. Proto, když se koná v prosinci 1952 nábor zemědělců do JZD, padesát jich podepsalo přihlášku. Na ustavující schůzi bylo už vše naplánováno. Avšak na podzim 1953 po projevu prezidenta Antonína Zápotockého většina zemědělců vzalo přihlášku zpět a ani zbývající nezačali se společnou prací. Znovu bylo družstvo založeno v roce 1955. Pro dojnice byl postaven nový kravín a dojnice byly od členů svedeny k novému ustájení v roce 1958. Aby měly dostatek vody, postavilo JZD z Lánů vodovod, na nějž se připojili i někteří občané bydlící v horní části obce. V roce 1959 obhospodařuje JZD zhruba 408 ha zemědělské půdy, z toho 312 orné a má 82 členů. Přesto ještě sou– kromě hospodaří 25 zemědělců a obhospodařují 200 ha zemědělské půdy. Je to největší počet soukromých zemědělců na lanškrounském okrese.

V roce 1955 převzal MNV dolní mlékárnu. V prvním poschodí je v té době umístěna pošta a ordinace pro lékaře, který sem dojíždí 2x týdně z Výprachtic.

V přízemí je zřízena knihovna a klubovna ČSM. V roce 1993 je pošta přemístěna do přízemí a na její místo se stěhuje obecní úřad. Knihovna je po přestěhování v bývalé klubovně. Dnes jsou na místě pošty a kanceláře obecního úřadu dva malometrážní byty a pošta a obecní úřad se přestěhovaly do kulturního domu. Lékař má ordinaci na stávajícím místě a dvakrát týdně sem dojíždí MUDr. Karel Červinka.

V roce 1960 byl uzavřen zdejší lom na „Humperku“. Zbyla po něm 15 m hluboká jáma, která se naplnila podzemní vodou. Byla to pěkná vodní nádrž, bohužel tehdejší zastupitelé ji v roce 1967 nařídili zahrnout z bezpečnostních důvodů.

Návrhy na sloučení obcí byly podávány už v roce 1918, ale došlo k němu až v roce 1971. Byly sloučeny obce Horní a Dolní Heřmanice a Rýdrovice s jedním obecním úřadem v Horních Heřmanicích.

Čp. 132. Zde se vyučovalo před postavením školy v Horních Heřmanicích


Škola čp. 114, 1952

V roce 1987 až 1990 byla na místním kostele opravena omítka, nově pokryta střecha a plechy, okapy a ryny vyměněny z měděného plechu.

V roce 1989 při meliorování pozemků JZD přesázeli studenti z průmyslové školy ve Vysokém Mýtě 120 000 kusů bledulových cibulí na jiná místa.

V roce 1990 postavila tělocvičná jednota Sokol na Bohuslavíčkově kopci lyžařský vlek, který slouží doposud každou zimu a mnoho dětí se na této sjezdovce pomocí tohoto vleku naučilo lyžovat.

Ještě je třeba se zmínit o historii „staré“ školy, v níž se starší ročníky, ale i střední generace učily třebas až do patnácti let. V roce 1980 se slavilo 100. výročí hornoheřmanské školy. Dnešní podobu tedy dostala v roce 1880.

Po dokončení stavby mateřské školy k 1. 12. 1985, kdy byla slavnostně otevřena a dána do provozu, se k 1. září 1986 začala v této budově vyučovat i základní škola. Tím se využívá i prostor v l. poschodí, který byl původně určen pro druhou třídu mateřské školy. Ještě však k dalším osudům staré školy. Po vyprázdnění budovy ji obecní úřad prodal Františku Marešovi z Dolních Heřmanic čp. 26, který je spoluvlastníkem firmy ALEMA. Ta v budově zahájila provoz a zaměstnávala asi 15 zaměstnanců – převážně žen. Po přestěhování výroby budova sloužila firmě jako sklad. V roce 2003 byla budova firmou prodána soukromníkovi.

Žáci heřmanické školy, 1909

V roce 1997 SPT Telecom provedl dálkové uložení telefonního kabelu a přípojku na telefon ke každému domu.

Ze spolků a organizací je třeba jmenovat hasičský sbor založený 1884 a tělocvičná jednota Sokol založená v roce 1913, které mají nejdelší a dá se říct prospěšnou i úspěšnou tradici.

Během let 1945 až 2004, se v naší vesnici vystřídalo jistě na deset starostů. Jejich úspěšnost posuzují občané podle toho, co prospěšného se jim podařilo pro obec učiniti. Většinou jsou to různé stavby, neboť ty jsou viditelné pouhýma očima. Stručně lze vyjmenovat některé z nich. Je to především stavba kulturního domu a mateřské školy spolu se základní školou. V budově školy jsou v půdním prostoru zřízeny dva byty a v přízemí je tělocvična, která slouží ke cvičení nejen žákům školy, ale i cvičencům a cvičenkám Sokola. V budově kulturního domu jsou nyní kanceláře obecního úřadu, zasedací místnost s kuchyňkou, pohostinství a v přízemí pošta.

K tanečním zábavám a jiným programům je zde sál s přísálím a jeviště. V sále hrají žáci a muži stolní tenis. V bývalé mlékárně, jak je výše uvedeno, jsou také dva byty. Pro občany je důležitý vodovodní řad, který přivádí nezávadnou vodu téměř do všech domácností. To ovšem znamená neustálé sledování nezávadnosti vody ve vodojemech a veškeré opravy, jež se na řádu vyskytnou. Další práce, které obecní zastupitelstva během let musela zajišťovat, jsou opravy střech a omítek domů, které obec spravuje. Bylo třeba také nově postavit pět nových mostů přes potok, opravit menší mostky, vyasfaltovat některé cesty, vybudovat čističku, zřídit nástupní ostrůvky u autobusových zastávek a v neposlední řadě se starat o 50 ha obecních lesů. To je neúplný výčet, ale i tak se za ním skrývají tisíce hodin práce nejen starostů a zastupitelů, ale i občanů, kteří se rovněž nemalou měrou na těchto stavbách podíleli, a to většinou formou různých brigád.

Rodiče a prarodiče na besídce ve škole - mnozí se na fotce poznají

Je třeba se zmínit také o nemalé práci pana faráře Rudolfa Seidla, který už 42 roků působí v naší farnosti. Za tu dobu se postaral už o několikerou opravu kostela, fary a to nejen po venkovní straně, ale i uvnitř. Ve své farnosti, která se skládala z Výprachtic, Čenkovic, Horních Heřmanic a Mezilesí a Valteřic, dal do pořádku kostely, fary a kaple, a to vše mimo svých pravidelných duchovních povinností v kostele a při vyučování náboženství dětí ve Výprachticích a v Horních Heřmanicích. V roce 2002 při 290. výročí postavení kostela byla arcibiskupem Karlem Otčenáškem z Hradce Králové posvěcena a požehnána konečná oprava kostela, kaple a kobky a starobylých varhan, které byly rovněž zrestaurovány a nasvícení kostela, vše zásluhou pana faráře Seidla. Na všechny tyto práce přispěli finančně nejenom farníci, obecní úřad, okresní úřad, ale i někteří rodáci z Texasu v USA, jejichž předkové pocházeli z Heřmanic, kteří na svěcení kostela zavítali při své návštěvě České republiky.

Knihovna:
Nezastupitelné místo ve vzdělanosti národa tvořily knihy. Ty se v obcích soustřeďovaly v knihovnách, aby byly přístupné všem vrstvám obyvatel.

V obci Horní Heřmanice se první zápis o knihovně nachází z 10. prosince 1922, a sice o zvolení pětičlenné rady. Předsedou byl zvolen Josef Vondra, jednatel Josef Jurenka, členové František Pecháček, Čeněk Maleček a učitel Vavřín Miloš. Do nově zřízené knihovny se shánějí knihy a časopisy. Ty se kupovaly za peníze ze státní subvence, od obecního úřadu, časopisy pak dodávaly strany a spolky.

Knihy byly zpočátku brožované, později se některé z nich nechaly svázat. Obecní úřad daroval knihovně 400 Kč na zhotovení regálů na knihy. Ty zhotovil truhlář Šebrle a byly umístěny v tělocvičně školy. Pro veřejnost byla knihovna a čítárna otevřena poprvé 2. prosince 1923. K sezení zde byly použity staré školní lavice. Knihovníkem byl František Pecháček. Čítárna v provozu dlouho nebyla – nebyly dodávány časopisy. Knihovní rada a osvětová komise pořádaly také různé přednášky doprovázené světelnými obrazy. Lektor byl obvykle někdo z Lanškrouna. Za čistý zisk se zakoupilo několik brožovaných knih. V roce 1926 funkci knihovníka vykonával František Cink. I nadále je knihovní rada pětičlenná, i když se čas od času obměňuje.

V roce 1931 bylo k vypůjčování 96 knih, čtenářů v tomto roce bylo 60 a výpůjček 1231. V dalším roce bylo stanoveno, že čtenáři zaplatí ročně 2 Kč. Jestliže není kniha vrácena za čtrnáct dní, platí se pokuta 20 později 40 haléřů. Čtenář může mít knihu nejdéle 6 týdnů.

K 31. 12. 1933 je tento stav: 542 knih, počet čtenářů 93, počet výpůjček 2882. V tomto roce se nechávají zhotovit nové skříně na uzamčení. Obecní úřad ze zákona knihovně poskytuje 450 Kč ročně.

Ke konci roku 1937 vlastní knihovna 584 knih. Po okupaci v roce 1938 byla dne 11. 2. 1939 z úřední moci řídícím učitelem Ervínem Domesem knihovna uzavřena.

Po válce se obnovila činnost knihovní rady a knihovny až v roce 1947. Poničené knihy a poškozené skříně po činnosti Hitlerjugend ve škole bylo nutné přebrat, skříně opravit. Odepsáno bylo 352 kusů. Na činnost a opravy poskytl peníze pozemkový fond, MNV, mlékařské družstvo.

V roce 1958 přebírá knihovnictví František Pavlíček. Byla nařízena jiná evidence, 155 knih se vyřadilo. Pro nevyhovující prostory v tělocvičně školy se opravila sýrárna v bývalé mlékárně, zakoupil se nový nábytek a ke konci roku 1958 se všechny knihy přestěhovaly do nové knihovny. Na krátkou dobu vykonával funkci knihovníka Josef Brokeš, po něm Blažena Kulhánková a po sloučení knihoven v roce 1972 s Dolními Heřmanicemi a Rýdrovicemi Ivana Pavlíčková s otcem Františkem Pavlíčkem.

Od kulturního fondu ONV dostává knihovna 600 Kč ročně. Vybrané knihy v obchodě Kniha v Lanškrouně se zapisují do přírůstkového seznamu a třídí podle žánrů. Od roku 1978 jsou do knihovny dováženy knihy z lanškrounské knihovny a 3x až 4x do roka se obměňují. Čtenáři tak mají možnost seznamovat se i s knižními novinkami, které by se jiným způsobem do knihovny těžko sehnaly. Během let se několikrát měnilo uspořádání knih v knihovnách. Přebalování do fólií a katalogizace v roce 1987, kdy už je knihovníkem p. František Pavlíček, trvala celou zimu. Za jeho působení byla několikrát knihovna vyhodnocena jako „vzorná“ nejen v okrese, ale i v kraji.

Knihovna má k 31. 12. 2003 – 2 411 vlastních knih jak dětských, zábavných i poučných. Přesto nám každým rokem městská knihovna v Lanškrouně dováží přes 100 knih, které se 4x vymění, takže je z čeho vybírat. Je možné si zapůjčit i několik druhů časopisů. Ubývá však čtenářů, knihovnu málo navštěvují mladší generace a děti. Je to škoda.

Od roku 1992 je každá knihovna zaregistrována pod ministerstvem kultury. Z toho důvodu bylo nutno udělat přesnou inventuru knih, knihy odsouhlasit s přírůstkovým seznamem a kartotéčními lístky. Kromě manželů Pavlíčkových se na této mravenčí práci ještě podílel dnes již zemřelý pan Jan Nožka. Všem patří dík.